Těm, kdo ho četli v letech a desetiletích po jeho smrti, připadal Akvinský jako hlas vycházející z nebeské záře. Křesťanům, kteří se tak dlouho obávali hereze, nabídl dvojí ujištění: že učení církve je pravdivé a že světlo pravdy prozařuje i ty dimenze, jež by pro něj zdánlivě mohly být hrozbou. Akvinský ve svém velkém díle necitoval z filozofů výlučně Aristotela. (ad Tomas Akvinsky )