„Naše náboženství totiž, učíc nás pravdě a pravé cestě ke spáse, učí nás také pohrdat světskou ctí, kdežto pohané si této cti neobyčejně vážili, spatřovali v ní své největší dobro, a proto ve svých činech projevovali větší sílu a smělost. […] Dále náboženství starých národů prohlašovalo za svaté jen muže získavší svět-skou slávu, jako vojevůdce a hlavy republik. Naše náboženství vynáší více muže pokorné a rozjímající než energické. Nejvyšším dobrem našeho náboženství je pokora, sebezapření a opovrhování světskými věcmi. Staré je spatřovalo v du-ševní velikosti, v tělesné síle a v ostatních vlastnostech, které činí člověka silným a statečným. Žádá-li naše náboženství, abys byl silný, míní tím silný, abys mohl snášet utrpení, ne silný k energickému činu. Toto myšlení, zdá se, zeslabilo lidské pokolení a vydalo je za kořist zloduchům, kteří mohou bezpečně provádět své nekalé plány, vidouce, že velká většina, aby se dostala do ráje, chce raději snášet utlačování než se mstít.“ N. Machiavelli: Discorsi, ( ad kresťanstvo)