Revoluce pro život

Späť na zoznam kníh


Revoluce pro život

Autor: Eva von Redecker

Úryvky z knihy ako odpovede na otázky:

Načo sú dobrí filozofi?
Není vůbec snadné jasně ozřejmit tento scénář kom-plexního ohrožení. Proto není v současnosti centrální formou protestu nic víc a nic míň než právě zpřítomnění (prezentace) katastrofy.

Čo chceme?
„potřebu, která přesahuje všechny ostatní“, potřebu zakořenit se. Zakořenění spočívá ve skutečné, aktivní a přirozené účasti člověka v ně-jaké pospolitosti.
na průsečíku dvou tužeb. Jednu představu-je nespoutané puzení osvobodit se z kapitalistické nadvlády, která se transformuje do lidského sebeosvobození od donu-cení prodávat svůj čas a také do osvobození od údělu být ko-řistí.
Druhé touze, která podněcuje revoluci pro život, tedy chybí, co ještě nemůže znát. Svět, ve kterém pečujeme, mís-to abychom panovali; sdílíme, místo abychom zhodnocovali; regenerujeme, místo abychom vyčerpávali; a zachraňujeme, místo abychom ničili.Všechno, co potřebujeme, je tu.

Ako zmeniť spoločnosť?
Pokud chtěli vzbouřenci kolem Tho-mase Müntzera znovu otevřít oplocené obecní louky a lesní porosty pro „obecné lidi“ – tedy ty, kteří neměli než obecní 103statky –, pak je to v dnešní ekonomické situaci srovnatelné se zespolečenštěním všech ropných nalezišť a veškerou rozvod-nou soustavou, bezplatným členstvím v bytových družstvech a materiálním základním zabezpečením.
ke sdílení není třeba splňovat žádné předpoklady. Nemusíte nic vlastnit, protože svět už tu je. Nejsou potřeba ani společné rysy, ani předem dokázaná rovnoprávnost, aby se dala dohromady „obec“, protože vzájemná rovnost vzniká ve sdíleném svazku.

Sú si ľudia rovní?
Stávající rozsah individuálních svobod založených na vlastnictví totiž nejen-že udržuje mezi lidmi faktickou nerovnost a dělí je na zadlu-žené (v exekuci), chudé, bohaté a superbohaté, ale také dále cejchuje to, s čím potom nesmíme demokraticky disponovat.
nejhůře jsou hájena lidská práva těch, kteří je nejvíce potře-bují – lidí bez státní příslušnosti.

Ako žiť ekologicky?
Jsme jednou z částí světa. Musíme rezignovat na snahu stát se jeho pány.

Čo je civilizácia?
Naše takzvaná civilizace spočívá v tom, že jsme spolu s vymezením vlastnictví vykastrovali přírodní koloběhy a že spirálovitě se roztáčejícím zhodnocováním vysáváme budouc-nost a zcela ji zahlcujeme odpadem.

Ako žijeme?
Od šedesátých let 20. století se zboží většinou balí do stejné látky, která se spalovala při jeho výrobě – konzumní zboží bez plastového obalu se téměř nevyskytuje.
Pří-rodu v tomto stavu nazýváme surovinou, ale na ní samotné nic „surového“ není. „Surově“ se s ní jen zachází: vytrhává se ze země, odstřeluje se dynamitem, odčerpává se. Vždy až k na-prostému vyčerpání, ať už se to děje kdekoliv.
Zdá se, že naše civilizace vypověděla s elektřinou a kofei-nem válku únavě.
Pranostiky ztrácí platnost, protože na podnebí přestalo být spolehnutí.Počasí se nikdy nedalo předvídat, ale podnebí ano.
A lidé, domněle již emancipovaní, vstupují na scénu jako přetížení sebevlastníci. Jsou fantomovými držiteli svých vlastních osob a za každou cenu s nimi musí něco udělat – po-k
My lover he’s a mountain man he took a mermaid for his wife and even though I love this man I am still afraid of heights I pass the days as best I can sleep in the shower every night … I hurl myself into the bathtub and sprinkle salt onto my skin I put up with endless walking when all I want to do is swim and no one seems to understand this predic
Po-pulace ryb a žížal hynou s mikroplasty ve střevech, hmyz je decimován pesticidy a zemská kůra zasolená umělými hnojivy se rozpadá do neúrodných tvrdých hrud. Řeky odnášejí kaly kontaminované rtutí a připravují mnoho živých tvorů o pitnou vodu; atmosféra se otepluje, snižuje se množství srážek, což způsobuje lesní požáry, tání ledovců a zmírňuje místní zimy. Prašný vzduch plný výfukových plynů útočí na plíce. Na naše plíce.

Čo je vlastníctvo a ako vzniká?
Kůň se prodává bez sedla, ale nikoli bez ohlávky – kůň, kterého nemůžeme pevně držet, by mohl být velmi prchavým vlastnictvím.
I dnes rozumíme vlastnictví jako „úplnému věcnému prá-vu“, řečeno slovy občanského zákoníku.8 To opravňuje maji-tele a majitelky k svobodnému disponování svým majetkem. Případná omezení se musejí formulovat dodatečně a vychá-zejí ze zájmů ostatních majitelů a majitelek, nikoliv z pojetí vlastnictví nebo věci samé.
není tak zcela jasné, proč by severoamerickým loveckým kmenům neměla náležet jejich prérie, když anglický král vlastní Sherwoodský hvozd. Vždyť skrz něj také jen občas projíždí a tu a tam zabije nějakého jelen
Barva kůže sloužila v plantážnic-kém hospodářství a v mezinárodním systému obchodu s ot-roky jako etiketa, kterou se vykazovalo, kdo má být chápán jako vlastník, a kdo jako vlastnictví.
Manželství provázené poručnictvím poskytovalo kaž-dému manželovi kus života, který byl vyhrazen jen pro něj. Zcela mu patřily zabezpečující aktivity jeho ženy: nárok na její majetek, moc rozhodnout, zda smí, či nesmí námezdně pra-covat, právo na přístup k sexu, disponoval potomstvem.
V posledních dvou staletích byla velká část emancipačního úsilí zaměřena na prosazení právní záruky úplného, nedotknutelného vlastnictví sama sebe, které přísluší každému člověku.
vlastnictví sama sebe, které jedni nově nabyli, se druhým jeví jako amputace, jako ztráta vnější sféry jejich vůle.
Zboží má vždy znaky moderního vlastnictví – lze ho přesně vymezit a ohraničit, lze ho postoupit, zcizit a zničit.
Dokonce i  samotná nově vydobytá lidská práva přija-la formu vlastnického titulu, nezcizitelných individuálních dispozičních nároků. Individuální základní práva takříkajíc „patřila“ jednotlivým subjektům a zajišťovala jim určitou sfé-ru libovůle – v rámci svobody projevu si mohu říkat, co chci; v rámci náboženské svobody mohu věřit, v co chci; v rám-ci smluvní svobody mohu přijímat všechny možné závazky.
Řečeno cum grano salis vlastně se občanský status neod-dělil od vlastnictví, jen se vlastnictví pojímá šířeji a vyjadřuje se také ve formě práv a identit. Občanský status proto zůstává podmíněný. Člověk musí „vlastnit“ státní občanství a být scho-pen se kvalifikovat jako osoba, která vládne sama sebou, tedy která se vlastní.
A že je něco přivlastnitelné, znamená víc, než že je to pouze použitel-né. Moderní vlastnictví, jak bylo kodifikováno ve Francouzské revoluci, neumožňuje jen užívání, ale jako jediná všeobecná forma disponování s majetkem v lidských dějinách opravňuje zároveň ke zneužívání a zničení. Proto jsou pro nás suroviny jen mrtvá země, práce jen pustý čas, sociální péče jen vynuce-ná láska.

Aká je spoločnosť? / Kto vládne?
Panství, které si nad námi pořídilo zhodnocování rozli-šujíc hodnotné od bezcenného, je anonymní a nepřímé. Je to „věcné“ panství, tedy panství věcí, a nikoliv vztah osobní zá-vislosti.
Máme demo-kratická práva kvůli svému podílu na národním státu. Auto-nomní vládě nepodléhá fakt přítomnosti a účasti ani rozsah probíraných problémů, ale kolektivní fantomová držba. Naše země!
V Evropě vlastně ani neexistuje odpovídající ucelená, ohraničená a kontrolovatelná oblast, ve které by se teritori-um a řeč slily do nacionality. (Ani Francie se dodnes neshodla s Basky a působí v ní savojské separatistické hnutí.
Uskutečnění principu národního státu v celé Evropě přineslo jen další diskreditaci národního státu; mohlo poskytnout národní suverenitu jen zlomku národů, kterých se týkalo;
nejhůře jsou hájena lidská práva těch, kteří je nejvíce potře-bují – lidí bez státní příslušnosti.
národní hospodářství není koláč, jenž se dělí na men-ší dílky, pokud se má pohostit více lidí. Spíše je to pekárna, ve které se udělá a expeduje tím víc pečiva, čím víc lidí ho peče a kupuje. Přesto se ale evropské státy většinou vůči migran-tům a migrantkám uzavírají, neboť považují potenciální spolu-pekařky a spolupekaře za cizorodé těleso, menšinu narušující pospo
Co s identitou, kvůli které se – ve jménu sjednocení – každý týden ve Středozemním moři utopí šedesát lidí a my je nechá-váme, místo abychom je viděli živé mezi námi?
K pozoruhodným důsledkům pandemie covid-19 patří, že se v ní dostala do zřejmého rozporu kolektivní a individuál-ní suverenita, izolující státní meč a privátní poloautomatické zbraně, které hájí privátní opevnění. V normálních poměrech spolu docela dobře vycházejí: veřejný řád a  kapitalistické zhodnocování

Sme slobodní?
My, v podstatě svo-bodní lidé, jsme polapeni věcnou nutností, závislí na námezd-ní práci, rozškatulkovaní podle identit a v soustavném stresu.

Čo je človek?
K lidské přirozenosti přísluší být svobodný a svobodná. Svoboda vyplývá z té lidské vlastnosti, že jsme si vědomi sebe samých. Naše sebevědomí a naší řečí vyjadřované myšlenky jsou něco na způsob integrovaného zrcadla, jež nám pomáhá s reflexí. A protože se tímto způsobem „vidíme“, můžeme se rozhodnout, jak chceme vypadat. Není to jen náš outfit, ale i naše jednání, kterým tuto volbu uskutečňujeme.

Kto som? / a kam idem
„Nejsme prach a neobrátíme se v prach. Jsme život a proměníme se v nějaký jiný život. Pocházíme z jedi-nečných živočichů a rostlin a opět se jimi staneme.“

Čo čítať?
Thomas Piketty: Kapital und Ideologie, Münch
Minima Moralia Theodor W. Adorno.
Simone Weil: Studie für eine Erklärung der Pflichten gegen das menschliche Wesen, in: táž: Zeugnis

Ženiť sa (vydávať sa)?
Manželství provázené poručnictvím poskytovalo kaž-dému manželovi kus života, který byl vyhrazen jen pro něj. Zcela mu patřily zabezpečující aktivity jeho ženy: nárok na její majetek, moc rozhodnout, zda smí, či nesmí námezdně pra-covat, právo na přístup k sexu, disponoval potomstvem.

Čo je práca?
Neboť práce je zboží, za které se platí jen tam, kde pomáhá vyrábět hodnoty a odpad, a nikoliv tam, kde regeneruje ži-vot.
Za péči se sice ne-platí, ale ve skutečnosti není zadarmo. Každá malá oběť se úročí jako dluh. Děti sice nemusejí platit účty, ale jsou zavale-ny očekáváními a nároky, které v měšťanské rodině slouží ex-plicitně k udržení majetkových poměrů.
Lidská práce vytváří svět cíleně. V určených přílivech dodává vyživující a formující energii – krmí jehňata mlékem z  lahve, programuje mikročipy, svařuje konstrukce náklad-ních kol. Veškeré plánovité zhotovování předmětů je situová-no v cyklu látkové výměny; a ty si jen málokdy uvědomujeme jako

Pracovať či nepracovať?
Při námezdní práci s téměř mechanickými pohyby a zá-pěstími oteklými od chladu se porcuje maso z vepřových pů-lek. Těžké a tuhé kusy se řežou motorovými noži a házejí na dopravníkové pásy. Mechanicky se zavařují do plastů nebo se spolu s tukem a vnitřnostmi drtí do klobás a do krmiva pro kočky. Občas se při námezdní práci stane, že nůž vyklouzne z  kluzkých, křečovitých prstů nebo odskočí od chrupavky. Dělník nebo dělnice se pořeže. Ale ten, kdo chodí často k lé-kaři, dostane padáka.
Díky píchačkám a nástupům na apelplacu se tělo naučí, jak překonat spontaneitu, s níž by jinak vyplňovalo svůj životní čas. To není ledajaká disciplína, ale disciplinování ve vlastnictví sebe sama, které je zhodno-titelné a využitelné druhými. Dokazuje se v ní, že člověk dis-ponuje svým časem – ale jako mrtvým, vyprázdněným časem, který lze vyplnit cizími účely.
a jedny z mála opravdu dobře placených pracovních sil, programátorky a programátoři, se babrají s aplikacemi, které firmám umožňují přesně sledovat, jak velkého obratu dosáhl ten který vedoucí pobočky a jaký počet balíků roztřídil do re

Ako filozofovať?
Není vůbec snadné jasně ozřejmit tento scénář kom-plexního ohrožení. Proto není v současnosti centrální formou protestu nic víc a nic míň než právě zpřítomnění (prezentace) katastrofy.

Čo robiť?
Zavazuje-li dar k daru na oplátku, hrozí, že se ztratí štědrost, tedy to, co darované odlišuje od směnného artiklu.

Ako žiť?
Místo abychom si podrobovali, co nám bylo svěřeno, bychom o to mohli p
Život v divoké sounáležitosti představuje protiprogram k panství nad věcí.

Tažba uránu v Košiciach - áno či nie?
Ve vztahu k ropě, uhlí a kořenům stromů se může na otázku po jejich společensky správném využití jednoduše odpově-dět: měly by zůstat v zemi.

Kapitalizmus či socializmus?
Při námezdní práci s téměř mechanickými pohyby a zá-pěstími oteklými od chladu se porcuje maso z vepřových pů-lek. Těžké a tuhé kusy se řežou motorovými noži a házejí na dopravníkové pásy. Mechanicky se zavařují do plastů nebo se spolu s tukem a vnitřnostmi drtí do klobás a do krmiva pro kočky. Občas se při námezdní práci stane, že nůž vyklouzne z  kluzkých, křečovitých prstů nebo odskočí od chrupavky. Dělník nebo dělnice se pořeže. Ale ten, kdo chodí často k lé-kaři, dostane padáka.
V době studené války a konkurence dvou světových systémů poskytl kapitalismus na krátkou chvíli střední vrstvě příleži-tost, aby se, zatímco si užívala masového konzumu, cítila jako ti, kteří jsou za vodou.
Mezitím už kapitalismus nemusí nikoho uplácet, aby byl oblíbenější než jeho šedá,
Ale pokud vysává spirála zhodnocování kapitálu zdroje z životních koloběhů, aniž by se starala o příliv a odliv jejich regenerace, může být i nově orientovaná práce kapitalisticky zhodnocována a vykořisťována.

Aká by mala byť spolocnosť? / Kto by mal vládnuť?
Místo abychom ve jménu zisku a fantomové držby vyčerpávali nadoraz sami sebe i přírodu, mohla by lidská činnost sloužit regeneraci výživou, pečová-ním –
Odpor proti panským právům na les, zemi a poddané podnítil Národní shromáždění, aby slavnou „noc 4. srpna“ vyhlásilo konec všech feudálních privilegií. Nároky obecného lidu ale brzy omezila nová forma politiky, úzce svá-zaná s vlastnictvím.Francouzská revoluce totiž týmž gestem, kterým od-vrhla stará privilegia, posvětila soukromé vlastnictví.
Demokracie sdílení, která je založena na hmotných prá-vech přístupu, má jinou formu svobody. Jde o otevřenou a mo-bilní svobodu, která nabízí zaopatření a vyžaduje samosprávu. 105Zakládá se na divoké sounáležitosti jak mezi lidmi navzájem, tak se sdíleným světem. Ale tam, kde ztratila svoji materiál-ní základnu – sdílené držení obecních statků – hrozí svobodě sounáležitosti, že se rozplyne.
Všechny návrhy a rozvahy projednávalo buď úplné plenární shromáždění, nebo plénum, na kterém se scházeli lidé delegovaní demokraticky ustanove-nými podskupinami.
co je vlastně základem našeho společného života, jestliže nás jenom strach, že by nás jinak zavřeli do klece, motivuje k tomu, abychom s ním všich-ni souhlasili. Jistě je možná účinná prevence kriminality pro-střednictvím lepší zdravotní péče, spravedlivějšího rozdělení bohatství, demilitarizace a demaskulinizace kultury.
Revoluce pro ži-vot začíná tam, kde ožívající svoboda vyhání posmrtný život vlastnictv
Ale proti hororu násilnických intimních partnerů nepomůže ani jiný ochránce, ani izolace, ve které by se kaž-dý stáhl z nabídky. Panství zlomí jen nástup jiných, bohatších a svobodných vztahů.
„If I can’t dance, I don’t want to be part of your revolution.“ (Když nesmím tančit, nechci být součástí vaší revoluce.)
Uvažujeme-li alternativu k trhu, neznamená to, že by trh neměl vůbec existovat (což by bylo možné jen prostřednic-tvím autoritářských kontrolních mechanismů). Omezený trh s vybranými statky existoval téměř ve všech společnostech. Pokud by se výroba soustředila na potřeby, a nikoliv na tržní profit, pak by takový trh byl kompatibilní i se socialistickým hospodářstvím.
Jednou z možných forem distribuce statků, která se řídí podle potřeb, představuje obdarování. Při něm je změna vlastníka přímá a bezúplatná. V antropologii dlouhodobě vře debata o směně darů. Její fascinace pramení z toho, že zásadním způsobem ovlivňuje lidské vztahy a dává jim jinou než kapitalistickou logiku.
Revoluce pro život osvobozuje statky z rukou těch, kteří je ničí a bohatnou na jejich vyčerpávání.
Západní revoluční tradice se svými kategoriemi svobody, rovnosti a sourozenectví [Geschwisterlichkeit] má slepé místo ohledně planety.

Čo sú to hodnoty?
Neboť o faktickém rozlišení mezi hodnotným a bez-cenným rozhoduje výhradně trh.
Lidé, jejichž schopnosti a data se už nedají dále zhodnocovat: odpad. Prázdná továrna, opuštěný povrchový důl, vymrskaná pole: odpad. Spodní vody otrávené rtutí, ropou nasáklá půda, vyhořelé palivo z atomových elek-tráren: odpad. Zbytky skříně ve zdi, předloňská móda, starý iPhone: odpad. Zbytky potravin, kal z čistíren odpadních vod: odpa
K vytváření hodnoty z toho, nad čím panujeme, tedy k trans-formaci vlastnictví ve zboží, je nezbytná energie. Voda, ať už tekoucí, nebo jako pára, ropa, plyn, uhlí, elektřina – něco musí pohánět mlýn. A navíc se musí zhodnotitelné věci vyrvat ze země, zpracovat, zabalit a prodat.
Vytváření hodnoty jako oddělení hodnoty od odpadu
„Kde se život cení, tam je cenný.“

Je majetok dobrý alebo zlý?
Kapitál může majetek zmno-žovat jen tehdy, pokud má držení majetku určitou podobu; vyžaduje destruktivní vztah ke světu. Taková destruktivita je imanentní modernímu vlastnictví, které své držitele a drži-telky opravňuje ke svévoli.
Moderní vlastnictví se zakládá na vztahu ke světu ve formě suverénního disponování a povolení zneužívat. Tako-vý vztah nazývám „panství nad věcí“. Vidíme ho při práci, když dělnice na jatkách porcuje někdejší živé stvoření. A to-též panství nad věcí vidíme při práci, když se sama dělnice bere jako něco postradatelného, a zatímco majetní sedí dobře chránění nad svými hrnci masa,
Moderní vlastnictví je specificky charakterizováno no-vým vztahem k přivlastněnému předmětu, který má formu ne-omezeného nakládání. Moderní vlastnictví neopravňuje vlast-níka jen k ovládání a užívání, ale také ke zneužívání a zničení vlastněného.
Na jedné straně v předchozí kapitole zmíněné ohrazování, které vykořeňuje obyvatelstvo,
Nemáš-li ve světě plném vlast-nictví žádný hmotný majetek, pak se ti uzavírá možnost, aby ses buď sám, nebo v nějaké pospolitosti uživil a zaopatřil.
V každém případě prameny ukazují, jak smrtící krytí potřebovali nově movití pozemkoví vlastníci a pivovarníci – nejen k vlastnímu pevně zajištěnému majet-ku, ale také aby se už nemuseli trápit pochybnostmi, zda by se přece jen nemělo vyhovět prosbě staré ženy. Přinejmenším tato šibenice byla postavena také proto, aby posílila novou dovednost movitých, totiž jak odbýt ty, kteří hledají pomoc.
v programech raně novověkých povstáních patřil spolu se zrušením nevolnictví k ústředním požadavkům i volný přístup k zalesněným prostorám. Dosah tohoto požadavku se nám ozřejmí teprve tehdy, když si uvědo-míme roli, kterou hrálo dřevo v předindustriálním hospodaře-ní. Bylo palivem a stavebním materiálem pro domy i ploty a ve formě kořínků a výhonků také krmivem pro dobytek.
Vlastnictví sebe sama vytváří arénu pro politiku zcela protichůdnou té, která je založena na účasti. Politiku parcel, nikoliv lesů. Jen velmi málo se materií demokracie stává to společné, spíše jde o výsostné soukromé oblasti.
Běda, když vlny emancipace a změn otřásají opevněním. Pak se musí parcela hájit za každou cenu, pak se opět uka-zuje její hodnota – pancíř jako samoúčel –, pak má člověk zá-minku, aby transformoval svou touhu po ničení. Pronikne-li někdo na parcelu, smí být zastřelen.
Zespolečenštění vždycky ne-znamená, že daná věc teď patří všem. Zespolečenštění může také znamenat, že jsme se definitivně rozhodli nechat určité věci n
Měšťáci se vlastně bojí o důvěrně známé panství nad věcí, mají strach z nevypoči-tatelnosti života, ve kterém by se nevládlo. Protože kdo vůbec jsou tihle lidé, kteří v okamžiku, kdy přestane být vlastnictví chráněné, vpadnou hlučně do našich předzahrádek?
Strach ze zpochybňovačů soukromého vlastnictví je vlastně strach z nekroceného násilí vlastníků.
Také boje o měs-ta, o přístup k bydlení a o bezpečné přístavy vyhazují ze sedla pány nad věcí. Boje o jejich vyvlastnění jsou potom vždycky vedené ze stanoviště údržby světa a vedou ho zbrusu noví kla-sici, k
Svět panství nad věcí podsouvá každému útoku na vlast-nictví ultimativně záměr znásilnit, v souladu s tím, co učí pa-triarchální panství. Neboť ve světě panství nad věcí není nic tak vzr

Čo je to moc?
pracující jsou ti, kteří vytvářejí společenské bohatství. Oproti šéfům jsou dělníci a dělnice nezbytní, protože oni ví, co a jak, aby všechno fungovalo i  bez přítomnosti továrníků. Dělají, co je třeba udělat, aby všechno běželo. Taková okolnost po-skytuje proletariátu zvláštní moc,

Ako vzniká nenávisť?
Jestliže totiž věcné panství pro nás zůstává nepoznané, protože chápeme hodno-tu jako věcnou vlastnost zboží, a nikoliv jako výsledek celko-vého společenského kontextu, pak se nenávist vůči tomuto panství může vždy vybíjet jen na zástupných cílech. Kde se objeví skupiny lidí, kterým se mohou připsat atributy zhodno-covatelného – které jsou neuchopitelné, zacyklené a nehoráz-né –, tam všude se vybíjí nenávist a posedlost eliminací v míře, která by se sotva dala vysvětlit jen jako pouhý důsledek před-sudků.
A násilí se přitom soustřeďuje proti ženě právě potud, pokud je vnímána jako částečně autonomní. Je zároveň majet-kem i zlodějkou, která ten majetek krade. Aby nohy zůstaly doma, musí se useknout hlava.

Čo je sloboda?
Osvobození z nevolnictví sice mohlo ukončit úmornou robotu, ale bezzemkům, oproti včerejším feudálním pánům, kteří náhle získali možnost neomezeně disponovat loukami a lesy, chyběl předmět, na kterém by mohli stvrzovat svoji novou svobodu.
bílé Evropanky, jako jsem já, se mohou spolehnout na celou veřejnou infra-strukturu, která jim zaručuje osobní status a svobodu pohybu téměř po celém světě; zatímco ty druhé se nechávají utopit ve Středozemním moři anebo se jako věci skladují v táborech. Provinily se užíváním svobody pohybu, která nebyla pro ně.
Ve své sebepropagaci se kapitalismus označuje jako „svobod-né tržní hospodářství“. „Svobodné“ přitom v liberálním pojetí znamená, že stát hlídá ploty a soukromé vlastnictví a garantu-je svobodu individuální volby – se sebou a svými věcmi mohu činit, co se mi zlíbí.
Svoboda není statek, který by se dal shora přerozdělovat.
Osvobození nepřitéká seshora, ale stoupá. „Effervescence!“

Prečo sú vojny?
aktivní fašistické ničení vždy tváří jako nutná sebeobrana. Musí se dobýt zpět vlastní země. „Ode dneška opětujeme palbu,“ znělo Hitlerovo vylha-né vyhlášení války Polsku.

Ako vzniká nesloboda?
Při ohrazování vznikla v Anglii již v 16. století třída „svobodných“ nádeníků a potulných pracovníků.
Díky píchačkám a nástupům na apelplacu se tělo naučí, jak překonat spontaneitu, s níž by jinak vyplňovalo svůj životní čas. To není ledajaká disciplína, ale disciplinování ve vlastnictví sebe sama, které je zhodno-titelné a využitelné druhými. Dokazuje se v ní, že člověk dis-ponuje svým časem – ale jako mrtvým, vyprázdněným časem, který lze vyplnit cizími účely.
Tváří v tvář virovému ohrožení se obnovují operace su-verenity. Zákaz kontaktu, epidemiologicky zcela přiměřený a žádoucí, působí zároveň jako reálná inscenace příslibu, na kterém je založen Hobbesův Leviatan: stát nás udrží ve vzá-jemné distanci.

Odkiaľ prichádza zlo?
A běda těm, kdo se vedle práce starají ještě o tchyni, těžce postiženého nebo o problémové dítě.

Čo existovalo?
Majetek vdaných žen přecházel bez výjimky na jejich muže podle manželského práva známého jako corverture.
Revoluční ústava z roku 1791 uznávala jednu důležitou kvalifikaci pro účast na tvorbě politiky – jako občané se uznávají jen muži disponující určitým majetkem, a ti mají odteď oprávnění užívat volebního práva.

Ako môžu slová vystihovať realitu?
Revoluce si vypůjčila své jméno od věčného koloběhu (re-volutio) nebeských těles, ale v moderním historickém po-rozumění právě zkušenost revoluce antikvovala obraz osudo-vě rotujícího kola.

Náboženstvo áno či nie?
K eliminaci žebrajících žen napomáhaly čarodějnické pro-cesy. Tam se nejvíce pronásledovaly chudé ženy, jako byla pět-ašedesátiletá vdova Margareta Harkett, kterou pověsili roku 1585 v anglickém Tyburnu. Provedla prý celou řadu kouzel, 57kterými se mstila za křivdy. Historik Keith Thomas vypisuje jejich seznam z obžalovacího spisu: Natrhala si bez dovolení košík hrachu na poli sousedů. Když požadovali, aby jim hrách vrátila, vysypala ho vztekle na zem. Potom už se na tom poli žádný hrách neurodil. Později jí sluha Williama Godwina odmítl dát kvasnice a v důsledku toho vyschl pramen jeho pivovaru. [Harkett] přistihl šafář, jak krade dřevo na panském, a udeřil ji; šafář se pak pomátl.3

Čo je omyl/Ako sa môžme mýliť?
Člověk téměř netuší, že je ovládán. Nebo, když to vágně rozpozná, neví, odkud se panuje – na této neprohlédnu-telnosti se pak přiživuje každá konspirační teorie, obzvláště a

Späť na zoznam kníh