O spoločenskej zmluve

Späť na zoznam kníh


O spoločenskej zmluve

Autor: Jean Jacques Rousseau

Úryvky z knihy ako odpovede na otázky:

Treba zrušiť politické strany?
kdyby rokoval dostatečně poučený lid, z  velkého po-čtu malých rozdílů by vždy vzešla obecná vůle a rokování by bylo vždy dobré. Když však vznikají kliky, dílčí sdružení na úkor velkého sdružení, stává se vůle každého z těchto sdruže-ní obecnou vůlí vzhledem k jejím členům a partikulární vůlí vzhledem k státu. Pak můžeme říci, že zde není tolik hlasují-cích, kolik je zde lidí, ale pouze kolik je zde sdružení. Rozdíly se stanou méně početnými a jejich výsledek bude méně obecný.
když je jedno z těchto sdružení tak velké, že přemůže všechna ostatní, již nemáte jako výsledek úhrn malých rozdílů, ale rozdíl jediný. Není tu pak už obecná vůle a mínění, které převládne, je jen partikulárním míněním.9
je dů-ležité, aby ve státě nebyly další dílčí společnosti a každý ob-čan aby vyslovoval pouze vlastní mínění.

Čo chceme?
Mezi vůlí všech a obecnou vůlí je často velký rozdíl. Obecná vůle hledí jen na obecný zájem, zatímco vůle všech hledí na soukromý zájem a je pouhým souhrnem jednotlivých vůlí. Od-straňte však z těchto vůlí maxima a minima, která se vzájemně ničí;* jako úhrn rozdílů zůstane obecná vůle.
Již jsem uvedl,121 že vzhledem k  jednotlivému předmětu obecná vůle neexistuje. Vskutku, tento jednotlivý předmět je buď uvnitř, nebo vně státu. Jestliže je vně státu, vůle, která je vůči němu cizí, vzhledem k němu není obecná. A pokud je tento předmět ve státě, je jeho součástí. Pak se mezi celkem a jeho částí utváří vztah, který z něj činí dvě oddělené bytosti, z nichž jedna je ona část a druhá je celek bez této části.
Poddaní chválí veřejný klid, občané svobodu jednotliv-ců; jeden dává přednost bezpečnému vlastnictví, jiný bezpečí osob; jeden chce, aby nejlepší vláda byla tou nejpřísnější, dru-hý tvrdí, že nejlepší je vláda nejmírnější; ten chce, aby byly zločiny trestány, onen, aby se jim předcházelo; onomu se líbí, když se nás sousedé obávají, jiný je raději, když o nás nevědí;

Potrebujeme štát?
7 3 Cílem je, aby lidé podléhali pouze zákonu, nikoli jeden druhému.
To, co člověk ztrácí společenskou smlouvou, je jeho přirozená svoboda a neomezené právo na vše, co jej svá- dí a čeho může dosáhnout; to, co získává, je občanská svoboda a vlastnictví všeho, co má.
Samotný jejich ži-vot, který zasvětili státu, je z jeho strany trvale chráněn, a když se na jeho obranu vystavují nebezpečí, co jiného dělají, než že státu vracejí to, co od něj přijali? Co jiného činí než to, co by činili častěji a s větším rizikem v přirozeném stavu, kdy by se vystavovali nevyhnutelným soubojům, takže by při hrozbě ztráty života bránili to, co jim slouží pro jeho zachování?
Dokud se více sdružených lidí považuje za jediné těleso, mají jen jedinou vůli, která se vztahuje na společné zachování a na obecné blaho.

Sú si ľudia rovní?
Vzhledem k tomu, že žádný člověk nemá přirozenou moc nad svým bližním, a vzhledem k tomu, že síla žádné právo netvoří, zbývají jako základ vší legitimní moci mezi lidmi dohody.
základní pakt naopak nahrazuje morální a  legitimní rovností tělesnou ne-rovnost, již mohla přirozenost mezi lidi vnést, a ač mohli být lidé nerovní v síle nebo v nadání, stávají se všichni rovnými dohodou a právem.
Občané jsou si na základě společenské smlouvy všichni rov-ni, takže to, co všichni musejí dělat, mohou uložit všichni, za-tímco nikdo nemá právo požadovat, aby druhý dělal to, co on sám nedělá. Je to

Ako sa rozhodovať ?
„Nejvýhodnější a zároveň nejkratší postup při výběru dobra a zla je pomyšlení, co bys sám chtěl nebo nechtěl pod jiným vladařem.“ Tacitus: Dějiny, I,16. Jde o Galbovu promluvu k Pisonovi.

Ak je Boh dobrý, prečo existuje zlo?
Bůh ve svém hněvu dává špatné krále a je třeba snášet je jako trest

Je boh ľudský výmysel?
Když takto zákonodárce nemůže použít sílu ani rozumové zdůvodnění, je nezbytné, aby se uchýlil k autoritě jiného řádu, která by doká-zala uchvátit bez násilí a přesvědčit bez přesvědčování.133To tedy ve všech dobách nutilo otce národů uchylovat se k zásahům nebes a poctít bohy svojí vlastní moudrostí,
[„Vskutku také nikdy nebylo muže, který by byl dal národu neobvyklé zákony, aniž se uchýlil o pomoc k božstvu, poněvadž jinak by je národ nebyl přijal. Je totiž mnoho dob-rého a blahodárného, co pozná jen moudrý muž, co však není tak zřejmé, aby o tom byli přesvědčeni i druzí.“ Machiavelli: Discorsi,
Již jen z toho, že do čela každého politického společenství byl stavěn Bůh, vyplývalo, že existovalo tolik bohů, kolik bylo národů.

Čo je to Boh?
Již jen z toho, že do čela každého politického společenství byl stavěn Bůh, vyplývalo, že existovalo tolik bohů, kolik bylo národů.
Oblast působnosti bohů byla určena, abychom tak řekli, hra-nicemi národů. Bůh jednoho národa neměl žádné právo nad jinými národy. Bozi pohanů nebyli žárlivými bohy. Dělili si mezi sebou říši světa, a dokonce i Mojžíš a hebrejský lid se ně-kdy této představě propůjčovali, když mluvili o Bohu Izraele.
„Není snad legitimně vaším vlastnictvím to, co patří Chámovi, vašemu Bohu?“, říkal Jefta Amonovcům. „Stejným způsobem máme my nárok na zem, kterou získal náš vítězící Bůh.“* Mám za to, že šlo o správně uznanou rovnost mezi právy Cháma a právy izr

Čo je to národ?
Jakmile je tak toto množství shromážděno v jedno těleso, nemůžeme urazit či zranit jeden jeho úd, aniž bychom zaútoči-li na těleso, a ještě méně můžeme urazit či zranit těleso, aniž by to členové pocítili.
Národy,141 stejně jako lidé, jsou poddajné pouze ve svém mlá-dí, a  jak stárnou, stávají se nenapravitelnými. Jak se jednou ustálí zvyky a  zakoření předsudky, je riskantním a  marným podnikem chtít tyto zvyky a předsudky změnit.

Čo je vlastníctvo a ako vzniká?
Právo prvního držitele, přestože je skutečnější než právo sil-nějšího, se stává pravým právem až po ustavení práva vlastnic-tví.
pozitivní akt, který jej činí vlastníkem určitého majetku, jej vylučuje ze všeho zbývajícího.
Obecně jsou k ospravedlnění práva prvního držitele vzhle-dem k jakémukoli pozemku zapotřebí následující podmínky: za prvé, aby tento pozemek doposud nikdo neobýval; za dru-hé, aby člověk zabral pouze tolik, kolik potřebuje pro svoji obživu; za třetí, aby si jej přivlastnil nikoli na základě nějaké-ho planého obřadu, ale prací a obděláváním, jedinými znaky vlastnictví, které musejí druzí chovat v úctě v případě absence právní

Aká je spoločnosť? / Kto vládne?
Nejstarší ze všech a jedinou přirozenou společností je společ-nost rodiny.15 I zde však děti zůstávají svázané s otcem pouze tak dlouho, jak potřebují pro své zachování. Jakmile tato po-třeba ustane, přirozený svazek se rozpadá.
Vy mě potřebujete, neboť jsem bohatý, a vy jste chudý; dohodněme se tedy: dovolím, abyste měl tu čest mi sloužit, za podmínky, že mi dáte to málo, co vám zbývá, výměnou za úsilí, co mě bude stát vám poroučet.
„legitimní a jisté pravidlo správy“ nelze založit ani na přirozenosti (otcovská moc, přirozená nerovnost lidí), ani na síle, a koneč-ně ani paktem zakládajícím podřízenost.
Místo jednotlivé osoby každého smluvníka tento akt sdru-žení vytváří v okamžiku63 morální a kolektivní těleso64 složené z tolika údů,65 kolik má shromáždění hlasů, a získávající sa-motným tímto aktem jednotu, své společné já, svůj život a svo-ji vůli.
Tato veřejná osoba, která se takto utváří sjednocením všech ostatních osob, kdysi nesla jméno obec,* a nyní nese jmé-no republika nebo politické těleso,
„Co je to veřejná osoba? Odpo-vídám, že to je to morální těleso, které nazýváme suverénem, jemuž dal život společenský pakt a jehož všechny vůle nesou jméno zákon. […] Tím, že je poli-tické těleso jen morální osobou, je v důsledku pouze bytostí rozumu. Odstraňte veřejnou úmluvu, a stát je zničen, aniž by došlo k jakékoli změně v tom, co jej tvoří.“ J.-J. Rousseau: Ecrits sur l’abbé de Saint-Pierre, Que l’état de guerre naît de l’état social,
„Vlastnictví je pravým základem občanské společnosti a pravým ručitelem za závazky občanů.“
to neznamená, že by příkazy vůdců nemohly být považovány za obecnou vůli, pokud se proti tomu neposta-ví suverén, který má svobodu to učinit. V podobném případě musíme předpokládat, že všeobecné mlčení značí souhlas lidu.
obecná vůle je vždy správná a vždy směřuje k veřejnému užitku; nevyplývá z toho však, že by stejně správná byla vždy rokování lidu.
Když napří-klad athénský lid jmenoval nebo odvolával své vůdce, jedněm uděloval pocty a druhým ukládal tresty a množstvím dílčích výnosů bez odlišení prováděl všechny úkony vlády, neměl již obecnou vůli ve vlastním slova smyslu; nejednal již jako suve-rén, nýbrž jako úředník.
„Přestože mají všechny státy obecně řečeno stejný cíl, kterým je vlastní za-chování, přesto má každý stát ještě svůj zvláštní cíl. Zvětšení území bylo cílem Říma, válčení cílem Sparty; náboženství předmětem židovských zákonů, obcho-dování cílem Marseille, veřejný pořádek cílem čínských zákonů, mořeplavectví cílem rhodských zákonů a přirozená svoboda cílem divochů; obecně vzato rozko-še vladaře jsou cílem despotických států, sláva panovníka a státu je cílem monar-chií; nezávislost každého jednotlivce je cílem polských zákonů,
Viděli jsme, že zákonodárná moc náleží lidu a že nikomu jinému náležet nemůže. Naopak na základě výše ustavených zásad164 snadno vidíme, že výkonná moc nemůže náležet cel-ku jako moc zákonodárná neboli suverénní, neboť tato moc tkví pouze v jednotlivých skutcích,
Co je tedy vláda? Zprostředkující těleso ustavené mezi sub-jekty166 a suverénem pro jejich vzájemný styk, mající pověření provádět zákony a zachovávat občanské i politické svobody.Členové tohoto tělesa se nazývají úředníci neboli králové, tj. vládci, a celé těleso se nazývá vladařem.*
V osobě úředníka od sebe můžeme odlišit tři zásadně různé vůle. Za prvé vlastní vůli jedince, která směřuje pouze k jeho vlastnímu prospěchu; za druhé společnou vůli úředníků, která se vztahuje výhradně k prospěchu vladaře a kterou můžeme nazvat vůlí tělesa; tato vůle je obecná vzhledem k vládě a sou-kromá vzhledem ke státu, jehož je vláda součástí; na třetím místě je vůle lidu neboli suverénní vůle, která je vůlí obecnou,
podle přirozeného řádu se tyto různé vůle stávají tím činnější, čím jsou soustředěnější. Obecná vůle je tak vždy nejslabší, na druhém místě je vůle tělesa a první ze všech je soukromá vůle. Každý člen vlády je tedy nejprve sebou samým, poté úředníkem a  následně občanem. Toto odstupňování je v přímém rozporu s odstupňováním, které vyžaduje společen-ský
Zásadou společnou všem ministrům a téměř všem krá-lům totiž je činit ve všech ohledech pravý opak toho, co činili jejich předchůdci.
Jednoduchá vláda v pravém slova smyslu neexistuje. Je zapo-třebí, aby jediný vůdce měl podřízené úředníky, a je zapotře-bí, aby měla lidová vláda jednoho vůdce.
Zákono-dárná moc je srdcem státu, výkonná moc je jeho mozkem, kte-rý dodává všem částem pohyb. Mozek může být ochromen, a jedinec může stále žít. Člověk zůstane slabomyslným a žije, jakmile však přestane vykonávat svoji činnost srdce, živočich umír
Suverén nedisponuje žádnou jinou silou nežli zákonodárnou mocí, takže jedná jen skrze zákony; zákony jsou přitom pouze skutečnými akty obecné vůle, takže suverén je schopen jednat jen tehdy, když je lid shromážděn. Shromážděný lid, řeknete si. Jaký přelud! Dnes je to přelud, ale před dvěma tisíci lety to přelud nebyl. Změnila se snad lidská přirozenost?
Mlčení je totiž někdy projevem souhlasu. A tento návyk je zákonem tak dlouho, dokud k němu bude suverén mlčet.“ T. Hobbes: Leviathan, X
městské zdi vznikají pouze na ruinách venkovských domů.210
Prvním aktem suverén rozhodne, že zde bude těleso vlády, ustavené v té a té podobě. Je jasné, že tento akt je zákonem. Druhým aktem lid jmenuje vůdce, kteří budou pověřeni ustavenou vládou. Toto jmenování je soukromým aktem, tak-že není druhým zákonem,
Vyvolá totiž zdání, že pouze využívá svých práv, a je pro něj snadné je rozšířit a pod zámin-kou veřejného klidu zabránit shromážděním, která by měla obnovit správný řád.

Sme slobodní?
Děti jsou zproště-ny poslušnosti, kterou byly povinovány otci, otec je zproštěn péče, kterou byl povinován dětem, a  všichni se rovnocenně opět stávají nezávislými.
I kdyby každý mohl zcizit sám sebe, nemůže zcizit své děti. Rodí se jako lidé a svobodní, jejich svoboda jim náleží a nikdo jiný než ony nemá právo jí disponovat. Dříve, než dosáhnou doby, kdy jsou rozumné, může otec v jejich jménu a ve pro-spěch jejich zachování a jejich blaha jednat o podmínkách; ni-koli však dát je neodvolatelně a bezpodmínečně, neboť takové darování je v protikladu k cílům přirozenosti a přesahuje práva otcovství

Bojovať či nebojovať?
Občan přitom není soudcem toho, jakému nebezpečí jej chce zákon vystavit, a  když mu vladař113 řekne, je pro stát prospěšné, abys zemřel, musí zemřít, neboť pouze za této podmínky žil až dosud v bezpečí a jeho život není pouze dobrodiním přírody, ale též podmínečným darem státu.
ubi solitudinem faciunt, pacem appelant [likvidaci nazývají mírem, Tacitus:

Čo čítať?
Montesquieu: O duchu zákonů,
T. Hobbes: O občanu,
Montesquieu: O duchu zá-konů,

Pracovať či nepracovať?
Závazky, které nás poutají ke společenskému tělesu, jsou závazné pouze proto, že jsou vzájemné, a jejich povaha je tako-vá, že když je plníme, nemůžeme pracovat pro druhé, aniž by-chom zároveň nepracovali pro sebe.

Ako žiť?
„Raději svobodu plnou nebezpečí nežli klidné otroctví.“
Známe zálibu prvních Říma-nů ve venkovském způsobu života. Tato záliba vycházela od moudrého zákonodárce,254 který ke svobodě připojil venkov-ské i vojenské práce a do města odsunul, abychom tak řekli, umění, řemesla, intriky, bohatství a otroctví.

Rusko či Amerika?
Rusové nebudou nikdy skutečně kultivovaní, neboť byli kultivováni příliš brzy. Petr měl nadání napodobovat, neměl však skutečné nadání, které tvoří a dělá vše z ničeho.

Aká by mala byť spolocnosť? / Kto by mal vládnuť?
Někdo35 řekne, že despota zajišťuje svým poddaným občan-ský mír. Budiž. Co však získají, jestliže je více než vlastní ro-zepře trápí války, které přitahuje jeho ctižádost, jeho nenasyt-ná chtivost a útisk jeho úřadu?
Jestliže existují dílčí společnosti, je třeba zmnožit jejich počet a zabránit jejich ne-rovnosti,
Na základě toho musíme pochopit, že to, co činí vůli obec-nou, není ani tak počet hlasů, jako společný zájem, jenž je spo-juje:
Takto vidíme, že suverénní moc, jakkoli je absolutní, po-svátná a nedotknutelná, nepřesahuje a ani nemůže přesáhnout meze obecných dohod, a že každý člověk může plně nakládat s tím, co mu bylo těmito dohodami ponecháno z jeho majetku a jeho svobody, takže suverén nemá nikdy právo zatížit jedno-ho poddaného více než jiného, neboť pak se záležitost stává partikulární a jeho moci to již nepřísluší.
Když však celý lid rozhoduje o  celém lidu, bere v  úvahu pouze sám sebe, a vytváří-li se pak vztah, jde o vztah celého předmětu pod určitým úhlem pohledu k celému předmětu pod jiným úhlem pohledu, bez jakéhokoli rozdělení celku. Potom je látka, o níž se rozhoduje, obecná, tak jako vůle, která rozho-duje.122 Tento akt nazývám zákonem.
je zapotřebí neptat se, komu přísluší tvořit zákony, protože zákony jsou akty obecné vůle; ani na to, zda je vladař nad zákony, neboť vladař je čle-n
Nazývám tedy republikou každý stát řízený zákony, ať již je podoba jeho správy jakákoli, neboť pak vládne pouze veřejný zájem a veřejná věc něco znamená. Každá legitimní vláda je republikánská;*
Abychom objevili nejlepší pravidla společnosti, jež by vyhovo-vala národům, bylo by zapotřebí nadřazené inteligence, která by viděla všechny lidské vášně a žádnou by nezakoušela, kte-rá by neměla k naší přirozenosti žádný vztah a která by naši přirozenost zevrubně znala, jejíž štěstí by bylo nezávislé na nás, a která by se přesto chtěla starat o naše štěstí;
Vladař má pouze následovat model, který mu zákonodár-ce musí nabídnout. Zákonodárce je mechanik, který vymýš-lí stroj, vladař je pouze dělníkem, který jej sestavuje a uvádí v chod.
Když dával Lykúrgos zákony své vlasti, nejprve se zřekl královské moci. Zvykem většiny řeckých měst bylo svěřit usta-vení jejich zákonů cizincům.
nemůže se však stát svobodným, když se pružina občanství opotřebo-vala.143 Pak jej mohou sváry zničit, aniž by ho mohly revoluce znovu ustavit, a jakmile jsou jeho okovy rozlomeny, roztříští se a již není. Pak již potřebuje pána, nikoli osvoboditele.
„Velikost národů, rozlehlost států: první a hlavní zdroj neštěstí lidského rodu a především nesčetných pohrom, které podrývají a ničí civilizované státy. Téměř všechny malé státy, ať už jde o republiky či monarchie, vzkvétají díky samotné skutečnosti, že jsou malé, že se zde všichni občané navzájem znají a hlídají, že vůdci mohou na vlastní oči vidět zlo, k němuž dochází, dobro, které mají učinit, a že jejich příkazy jsou plněny před jejich zraky.
Jak se společenské pouto rozšiřuje, tak se stejnou měrou i rozvolňuje, a malý stát je většinou úměrně silnější než stát velký.14
správa se stává při velkých vzdálenostech obtížnější, stejně jako se záva-ží stává na konci větší páky těžším. Stává se také nákladnější s tím, jak se množí její stupně. Neboť každé město má nejprve svoji správu, kterou platí lid, každý okres má také svoji správu placenou lidem, poté každá provincie, dále gubernie, satrapie, místokrálovství, které všechny je zapotřebí platit tím více, čím výš stoupáme, a vždy na úkor nebohého lidu; konečně přichází nejvyšší správa, která vše rozdrtí.
co se týče rovnosti, nemůžeme tomuto pojmu rozumět tak, že stupně moci a bo-hatství mají být naprosto stejné, ale tak, že co se týče moci, ta musí vždy stát mimo jakékoli násilí a musí být uplatňována pouze na základě postavení a zákonů,
Prá-vě proto, že síla věcí vždy směřuje k tomu, aby rovnost zničila, musí síla zákonodárství vždy směřovat k tomu, aby ji zadržela.
aby byl každý občan dokonale nezávislý vzhledem k  druhým a  přemrštěně závislý na obci. Toho se dosahuje vždy stejnými prostředky, neboť pouze síla státu zajišťuje svobodu jeho členů.
Je také jisté, že záležitosti jsou vyřizovány pomaleji tehdy, je-li jimi pověřeno víc lidí, že přiznáme-li příliš obezřetnosti, nepřiznáme dost štěstěně a promeškáme příležitost,
čím je lid početnější, tím víc se musí zvyšovat síla, která potlačuje. Z toho vyplývá, že vztah mezi úředníky a vládou musí být v ob-ráceném poměru než vztah poddaných k suverénovi, tj. čím více stát roste, tím více se vláda musí zúžit, a  to natolik, že počet vůdců se snižuje v poměru k nárůstu lidu.
Nic není tak nebezpečné jako vliv soukromých zájmů na veřej-né záležitosti a zneužití zákonů ze strany vlády je menším zlem nežli zkaženost zákonodárce,
„Není zapotřebí mnoho poctivosti k tomu, aby se udržela vláda monarchická nebo despotická. Síla zákonů v monarchii a vždy napřažená ruka vladařova v des-pocii uspořádají a zadrží vše. V lidovém státě je však zapotřebí další hybné síly, totiž CTNOSTI.“ Montesquieu: O duchu zákonů, III,3, s. 35. 1 77 Podobné výhrady zaznívají i v Emilovi: „Politické právo se
Nejlepší vládou je vláda aristokratická; nejhorší suverenitou je suverenita aristokratická.“ J.-J. Rousseau: Letters écrites de la montagne,
Stručně řečeno, nejlepším a nejpřirozenějším řádem je, když dav řídí ti nejmoudřejší, jestliže jsme si jisti, že mu budou vlád-nout v jeho prospěch, a nikoli ve svůj.
Zásadním a nevyhnutelným nedostatkem, který bude vždy stavět monarchickou vládu pod úroveň vlády republikánské, je fakt, že v republikánské vládě veřejný hlas pozvedne na před-ní místa téměř vždy pouze osvícené a schopné muže,
191 Největší králové, které oslavovaly dějiny, nebyli vychováni k tomu, aby vládli. To je dovednost, kterou neovládáme nikdy tak málo jako teh-dy, když jsme se jí příliš učili, a kterou získáváme lépe, když posloucháme, než když rozkazujeme.
vláda, v  níž se obča-né rozrůstají a množí bez cizích prostředků, bez naturalizací, bez kolonií, je bezpochyby tou nejlepší vládou; vláda,
Jakmile přestane být veřejná služba hlavní záležitostí občanů a  jakmile občané raději poslouží svojí peněženkou než svo-jí osobou, stát se již nachází na pokraji záhuby. Je zapotřebí kráčet do boje? Občané zaplatí jednotky a zůstanou doma. Je třeba jít do rady? Jmenují poslance a zůstanou doma. Kvůli velké lenosti a díky penězům mají konečně vojáky, aby vlast zotročili, a zástupce, aby ji prodali.
Čím lépe je stát ustaven, tím více v myslích občanů převlá-dají veřejné záležitosti nad záležitostmi soukromými. Je zde dokonce mnohem méně soukromých záležitostí, neboť souhrn obecného blaha z něj poskytuje každému jedinci znatelně větší část, takže ho nemusí tolik hledat v  soukromých starostech.
U Řeků vše, co měl lid konat, konal sám; byl neustále shro-mážděn na náměstí. Obýval mírné podnebí, nebyl lačný, práci vykonávali otroci a jeho velkou záležitostí byla jeho svoboda.
že akt, který zřizuje vládu, není smlouvou, ale zákonem, že ti, kterým je svěřena výkonná moc, nejsou pány lidu, nýbrž jeho úředníky,223 které lid může ustavit i sesadit, kdy se mu zlíbí, že u  těchto úředníků nejde o  to, aby uzavírali smlouvu, ale aby poslouchali,
je třeba s nejvyšší péčí dodržovat všechny požadované formality, abychom odli-šili řádný a legitimní akt od buřičského zmatku a vůli celého lidu od pokřiku jedné kliky.
Pravidelná shromáždění, o nichž jsem výše mluvil,226 jsou vhodná k tomu, aby tomuto neštěstí zabránila, nebo aby jej zbrzdila především tehdy, když nepotřebují formální svolání.
„Kdyby se mě někdo zeptal, který národ je ze všech národů nejzkaženější, bez váhání bych odpověděl, že ten, který má nejvíc zákonů.“ J.-J. Rousseau: Fragments politiques,
čím je rokování důležitější a vážnější, tím více se musí názor, který převáží, blížit jednomyslnosti;
V  debatách vyžadujících okamžité rozhodnutí musí stačit převaha jednoho hlasu.
Co se týče voleb vladaře a úředníků, které jsou, jak jsem již řekl,242 složenými akty, jsou možné dvě cesty, jak věc provést, tedy výběr a los
Když dojde k promíšení výběru a losu, výběrem se musejí zajišťovat místa, která vyžadují vlastní nadání, jako například vojenská povolání; volba losem vyhovuje na ta místa, kde po-stačuje zdravý rozum, spravedlnost a poctivost, jako například místa u soudu.
lůze nebylo přiznáno právo nosit zbraň na obranu vlasti. Aby člověk získal právo bránit svoji domácnost, musel domácnost mít, a  z  těch nesčetných jednotek žebráků, kterými se dnes skvějí královská vojska, by snad každý byl s opovržením vyhnán z římské kohorty v době, kdy byli vojáci obhájci svobody.
Když se však lid kazil a hlasy se kupovaly, bylo dohod-nuto, že bude hlasování tajné, aby nákupčí hlasů zadržel nedo-statek důvěry a aby darebové dostali možnost nestat se zrádci.
Nejlepším opatřením, jak zabránit tomu, aby tak obávané těleso neuchvacovalo moc, způsob, na který doposud žádná vláda nepřipadla, by byl neučinit jej trvalým, ale zřídit mezi- období, během nichž by toto těleso bylo zrušené.

Ako získať a udržať moc v štáte?
Nejsilnější není nikdy dost silný, aby byl pánem stále, jestliže nepřemění svou sílu v právo a poslušnost v povinnost.

Čo je to moc?
Čím jsou tedy úředníci početnější, tím je vláda slabší.

Čo je krása?
Každý má vždy rád to, co je krásné, nebo co za takové považuje, omyl však spočívá v tomto úsudku;

Čo je múdrosť?
mudrcům, kteří chtějí mluvit k obyčejnému člověku svým, a ne jeho jazykem, nebude rozuměno. Existuje přitom na tisíc představ, které je nemožné přeložit do jazyka lidu. Příliš obecné pohledy a příliš vzdálené předměty jsou stejnou měrou mimo jeho dosah.

Čo je spravodlivosť?
„Autoři našeho pojetí veřejného práva, kteří vycházeli z antických dějin a pře-stali přesně sledovat případy, upadli do strašných omylů a  do svévole; před-pokládali u útočníka nevím jaké právo zabíjet. Z tohoto děsivého principu pak vyvozovali neméně strašlivé důsledky a stanovovali zásady, které neuplatňovali ani sami dobyvatelé, pokud byli alespoň trochu při smyslech. Je zřejmé, že je-li výboj ukončen, nemá již dobyvatel právo zabíjet, neboť již není v situaci přiroze-né obrany ani svého vlastního zachování. Uvedené autory vedlo k jejich názoru přesvědčení, že dobyvatel má právo zničit společnost, z čehož vyvodili, že má právo zabít osoby, které ji tvoří. To je však z nesprávného principu nesprávně od-vozený důsledek. Neboť z toho, že bude zničena společnost, neplyne, že musí být vyhubeni i lidé, kteří ji tvoří. Společnost je svazkem lidí, nikoli samotnými lidmi; občan může zaniknout, a člověk může zůstat.“ Montesquieu:
Veškerá spravedlnost pochází od Boha, on je jejím jediným zdrojem. Kdybychom však byli schopni přijímat spravedlnost z takové výšky, nepo-třebovali bychom vládu ani zákony.
V  přirozeném stavu, kdy je vše společné, nejsem ničím povinován těm, kterým jsem nic neslíbil, a uznávám, že druhému patří pouze to, co je pro mě zbytečné. V občanském stavu, kde jsou všechna práva určena zákonem, tomu tak není.
„Jsouce obyvateli tak veliké planety, že je nutné, aby mezi nimi byly různé ná-rody, mají lidé zákony určující vztahy mezi těmito národy; ty se nazývají PRÁVEM NÁRODŮ. Jsouce členy společnosti, která musí být zachována, mají zákony urču-jící vztahy mezi těmi, již vládnou, a těmi, již jsou ovládáni; ty se nazývají PRÁVEM POLITICKÝM. Dále mají zákony určující vztahy mezi všemi občany navzájem, a ty se nazývají PRÁVEM OBČANSKÝM.“ Montesquieu: O duchu zákonů,

Čo je lepšie...alebo...?
„Raději svobodu plnou nebezpečí nežli klidné otroctví.“

Je ego dobré alebo zlé?
Neboť partikulární vůle tíhne ze své povahy k upřednostňování, zatímco obecná vůle k rovnosti.

Sú ľudia dobrí alebo zlí?
Neboť partikulární vůle tíhne ze své povahy k upřednostňování, zatímco obecná vůle k rovnosti.

Čo je sloboda?
To, co člověk ztrácí společenskou smlouvou, je jeho přirozená svoboda a neomezené právo na vše, co jej svá- dí a čeho může dosáhnout; to, co získává, je občanská svoboda a vlastnictví všeho, co má.
musíme dobře odlišovat přirozenou svobodu, jejímiž mezemi jsou pouze síly jednotlivce, od svobody občanské, kte-rá je omezena obecnou vůlí, a držbu, která je pouze výsledkem síly nebo práva prvního držitele, od vlastnictví, které může být založeno pouze na pozitivním právu.
můžeme připočíst jako zisk v občanském stavu morální svobodu, která jako jediná činí člověka skuteč-ným pánem sebe sama. Neboť pouhý impuls chtíče je otroc-tvím, a poslušnost zákonu, který jsme si předepsali, je svobo-dou.
aby byl každý občan dokonale nezávislý vzhledem k  druhým a  přemrštěně závislý na obci. Toho se dosahuje vždy stejnými prostředky, neboť pouze síla státu zajišťuje svobodu jeho členů.

Čo je to dobro?
Budeme-li hledat, v čem přesně tkví největší dobro ze všech, jaký musí být účel jakéhokoli systému zákonodárství, zjistíme, že se omezuje na dva hlavní cíle, svobodu a rovnost. Na svobodu, protože každá jednotlivá závislost představuje stejné množství síly odejmuté státu; rovnost, neboť svoboda bez ní nemůže přetrvat.

Prečo niečo robíme? Čo zapríčinilo, že to robíme?
láska otce k jeho dětem jej v rodině odměňuje za péči, kterou jim poskytuje, a že ve státě nahrazuje tuto lásku, kterou vládce vůči svým lidem nechová, požitek z rozkazování.

Prečo sú vojny?
Válku ustavuje vztah mezi věcmi, nikoli vztah mezi lidmi a válečný stav se nemůže zrodit ze samých osobních vztahů, nýbrž pouze ze vztahů věc-ných, takže soukromá válka nebo válka člověka proti člověku nemůže existovat ani v přirozeném stavu, kde neexistuje stálé vlastnictví, ani ve stavu společenském, kde vše spadá pod au-toritu
Válka tedy není vztahem člověka k člověku, nýbrž vztahem státu ke státu, v němž jsou jednotlivci nepřáteli pouze náhod-ně, nikoli jako lidé, ani jako občané,* nýbrž jako vojáci.
Účelem války je zničit nepřátelský stát, takže máme právo zabít jeho obránce, dokud mají v ruce zbraně; jakmile je však odloží a vzdají se, přestávají být nepřáteli nebo nástroji nepřátel a stávají se opět prostými lidmi a my nemáme právo na j
stát musí zajistit určitou základnu, aby byl pevný, aby odolával otřesům, jež bude bezpochyby zakou-šet, a námaze, kterou bude muset vynaložit, aby se udržel. Ne-boť všechny národy mají jistý druh odstředivé síly, na jejímž zá-kladě vystupují neustále jedny proti druhým a směřují k tomu, aby se zvětšily na úkor svých sousedů, tak jako Descartovy víry.150 Takto hrozí slabým nebezpečí, že budou brzy pozřeni, a aby se každý zachoval, musí vytvořit s druhými jistý druh rovnováhy, která vyrovná tlak víceméně všude.
Římané byli dobyvateli z nezbytí a, abych tak řekl, navzdory sobě samým. Válka byla nutným lékem na neřesti jejich zřízení. Neustále byli napadáni a neustále vítězili. Byli jedi-ným ukázněným národem mezi barbary a stali se pány světa tím, že se neustále bránili.“ J.-J. Rousseau: Úvahy o polské vládě,
Neboť jestliže je země příliš rozlehlá, její střežení je nákladné, její obdělávání nedostatečné a výnos nadbytečný; je to budoucí příčina obran-ných válek. Jestliže není země dost, stát se kvůli tomu, co po-třebuje navíc, vydává na milost svým sousedům; to je budoucí příčina útočných válek.
Je snazší dobývat než spravovat.
(štátne náboženstvo) Je však špatné proto, že je založené na omylu a na lži, takže lidi klame, činí je důvěřivými, pověrčivými a utápí skutečný kult božství v plané obřadnosti. Je navíc špatné v tom, že sta-ne-li se výlučným a  tyranským, činí lid krvelačným a  nesná-šenlivým, takže národ dýchá pouze pro vraždu a  masakry a věří, že koná svatou věc, zabije-li každého, kdo nepřipouští jeho bohy. To staví takový národ do přirozeného stavu války se všemi ostatními národy, který velmi ohrožuje jeho vlastní bezpečnost.

Ako vzniká nesloboda?
Grotius a jiní40 odvozují ještě jiný původ domnělého práva na zotročení z  války. Podle nich má vítěz právo zabít pora-ženého, takže poražený si může vykoupit život na úkor své svobody; tato dohoda je o to legitimnější, že z ní mají prospěch obě strany.
Aby tedy společenský pakt nebyl prázdnou formulí, mlčky obsahuje tento závazek, který jako jediný může druhým po-skytnout sílu, totiž že kdokoli odmítne být poslušen obecné vůle, ten k tomu bude celým tělesem donucen. To neznačí nic jiného, než že bude donucen být svobodný.72
Chápeme, jak se půda sdružených a sousedících jednotlivců stala veřejným pozemkem a jak se právo suverenity rozšířením z poddaných na pozemky, které měli v držení, stává zároveň věcným i osobním. To vrhá vlastníky do větší závislosti a činí z jejich vlastních sil záruku jejich věrnosti.
Vůbec tím nechci říci, že je třeba mít otroky, ani že je právo otroctví legitimní, neboť jsem dokázal opak. Pouze ukazuji, z  jakých důvodů mají moderní národy, které se považují za svobodné, zastupitele, a proč antické národy zastupitele nemě-ly. Ať již tomu je jakkoli, v okamžiku, kdy si lid určí zastupitele, již není svobodný; přestává totiž úplně být.21

Odkiaľ prichádza zlo?
Vždy chceme vlastní blaho, ne vždy ho však vidíme. Lid nikdy nezkazíme, ale často jej o

Čo je náboženstvo?
Lidé nejprve měli za krále jen bohy a za vládu jen teokracii.
Každé náboženství tak bylo svázáno se zákony státu, které toto náboženství přikazovaly, takže jediným způsobem, jak obrátit jiný národ na víru, bylo jej zotročit, jedinými misionáři byli dobyvatelé a  povinnost změnit svůj kult byla zákonem vítězů,
se také náboženství může dělit na dva druhy, a to na ná-boženství člověka a na náboženství občana. První náboženství, bez chrámů, oltářů, rituálů, omezené čistě na vnitřní kult nej-vyššího Boha a na věčné povinnosti morálky,
Druhé nábožen-ství, omezené na jedinou zemi, této zemi dává její bohy, její vlastní a ochranitelské patrony; má svá dogmata, rituály, svůj vnější kult předepsaný zákony. Kromě vlastního národa, který toto náboženství vyznává, jsou pro něj všichni bezvěrci, cizáci, barbaři. Povinnosti a práva člověka v tomto náboženství nesa-hají dál než k jeho oltářům.
Existuje třetí druh náboženství, podivnější, který dává li-dem dvě zákonodárství, dva vůdce, dvě vlasti, podřizuje je pro-tikladným povinnostem a znemožňuje jim být zároveň zbož-nými i občany. Takové je náboženství lámaistické, náboženství Japonců a takové je římské křesťanství.
Státu však záleží na tom, aby měl každý občan své náboženství, které ho dovede k lásce k jeho povinnostem. Dogmata tohoto nábožen-ství však zajímají stát i jeho členy pouze do té míry, do jaké se vztahují k morálce a k povinnostem, které je ten, kdo tuto víru vyznává, povinen dodržovat vzhledem k bližnímu. Nadto může mít každý takové názory, jaké se mu zlíbí, aniž by suve-rénovi příslušelo je znát.

Čo je to morálka?
již lidi dovedl k tomu, aby se sdružovali do společnosti, přirozený sklon, či k tomu byli nuceni svými vzájemnými potře-bami, je jisté, že jejich ctnosti a neřesti a určitým způsobem celá jejich morální bytost se zrodila z tohoto obcování. Tam, kde není společnost, nemůže být spra-vedlnost ani shovívavost, lidskost ani velkodušnost, skromnost, a především ani ocenění všech těchto ctností, chci říci úsilí vynaložené na jejich praktikování mezi bytostmi naplněnými opačnými neřestmi.“
U všech národů světa rozhoduje o výběru jeho požitků nikoli přirozenost, nýbrž mínění. Napravte lidské ná-zory, a mravy lidí se očistí samy o sobě.

Kresťanstvo áno či nie ?
„Pane biskupe, jsem křesťa-nem, skutečným křesťanem, podle učení Evangelia. Jsem křesťanem, nikoli jako učedník kněží, ale jako učedník Ježíše Krista.

Náboženstvo áno či nie?
Druhé náboženství je dobré v tom, že v sobě spojuje bož-ský kult s láskou k zákonům a že tím, jak z vlasti činí před-mět uctívání ze strany občanů, je učí, že sloužit státu znamená sloužit ochranitelskému bohu. Je to jistý druh teokracie, v níž nemáme mít jiného pontifika nežli vladaře ani jiné kněze nežli úředníky. Zemřít pro svoji vlast tak znamená stát se mučední-kem, překročit zákony je totéž, co být bezbožným, a vystavit viníka veřejné nenávisti znamená obětovat jej hněvu bohů: sa-cer e
(štátne náboženstvo) Je však špatné proto, že je založené na omylu a na lži, takže lidi klame, činí je důvěřivými, pověrčivými a utápí skutečný kult božství v plané obřadnosti. Je navíc špatné v tom, že sta-ne-li se výlučným a  tyranským, činí lid krvelačným a  nesná-šenlivým, takže národ dýchá pouze pro vraždu a  masakry a věří, že koná svatou věc, zabije-li každého, kdo nepřipouští jeho bohy. To staví takový národ do přirozeného stavu války se všemi ostatními národy, který velmi ohrožuje jeho vlastní bezpečnost.
Kdokoli se však odváží pronést „mimo církev není spásy“, ten musí být ze státu vy-hnán. Ledaže by stát byl církví a vladař nejvyšším pontifikem. Takové dogma je dobré pouze v teokratické vládě, v každé jiné je škodlivé.

Na ktorej strane je pravda?
Každý člověk může vyrýt kamenné tabulky, koupit si věštbu, předstírat tajný styk s nějakým božstvem, vycvičit ptáka, který mu bude šeptat do ucha, nebo nalézt jiné sprosté prostředky, aby lidi oklamal a ohromil. Ten, kdo bude umět pouze toto, může dokonce shromáždit náhodnou skupinu po-matenců, nikdy však nezaloží říši a jeho výstřední dílo zahyne brzy spolu s ním.

Späť na zoznam kníh