„Autoři našeho pojetí veřejného práva, kteří vycházeli z antických dějin a pře-stali přesně sledovat případy, upadli do strašných omylů a do svévole; před-pokládali u útočníka nevím jaké právo zabíjet. Z tohoto děsivého principu pak vyvozovali neméně strašlivé důsledky a stanovovali zásady, které neuplatňovali ani sami dobyvatelé, pokud byli alespoň trochu při smyslech. Je zřejmé, že je-li výboj ukončen, nemá již dobyvatel právo zabíjet, neboť již není v situaci přiroze-né obrany ani svého vlastního zachování. Uvedené autory vedlo k jejich názoru přesvědčení, že dobyvatel má právo zničit společnost, z čehož vyvodili, že má právo zabít osoby, které ji tvoří. To je však z nesprávného principu nesprávně od-vozený důsledek. Neboť z toho, že bude zničena společnost, neplyne, že musí být vyhubeni i lidé, kteří ji tvoří. Společnost je svazkem lidí, nikoli samotnými lidmi; občan může zaniknout, a člověk může zůstat.“ Montesquieu: